My Blog

„Jde pořád za námi. Neohlížejte se a nezastavujte!“ zní jasný pokyn průvodce Johna. „Neodhazujte žádné zbytky jídla, nebo se jí nezbavíme!“ Šplháme neprostupnou džunglí, zpocení a unavení. Před námi sviští mačeta, bez jejíž pomoci bychom neudělali ani krok. Za námi, vysoko ve větvích, si ladně klestí cestu orangutaní samice s ročním mládětem.

Přílet na Sumatru nezačal právě nejšťastněji. Celník, očividně zaskočený českým pasem, si dlouho láme hlavu, jak s takovými „exoty“ naložit. Když se konečně rozhodne dát do pasu razítko, zjišťujeme, že naše batohy nedorazily. Sedím tedy na rozvrzané židli v jakési kanceláři a pokouším se zjistit, kde naše zavazadla jsou. Na oprýskaném počítači, starém snad dvacet let, se kdosi snaží získat nějaké informace. Mezitím se do kanceláře trousí jednotliví zaměstnanci a nemohou ze mě spustit oči. Někteří se osmělují, přistupují blíže a plácají mě po zádech. Myslí si, že přijel nějaký americký zápasník. Převyšuji je většinou tak o dvě hlavy, ale bojovat tady s nikým rozhodně nechci. „Batohy jsou na světě. Dorazí dnes večer,“ hlásí muž v uniformě. My ale chceme ještě dnes do džungle za orangutany!

Popisovat autobusové nádraží v Medanu nemá význam. To se musí vidět! Jsme tu jediní běloši. „Jedete do Bukit Lawang?“ ptá se přítelkyně muže, vypadajícího jako řidič. „Ano, asi za deset minut. Nastupte si.“ Získáváme další důležitou zkušenost. V Indonésii má veřejná doprava jen počáteční a konečnou stanici. Jinak se staví všude, kde si někdo zamává nebo zakřičí. Autobus odjíždí, až když je „přiměřeně“ zaplněn. To znamená nacpán k prasknutí. A tak ze slíbených deseti minut je nakonec téměř hodina. Cestou se pak přistupuje na střechu, žebřík a další místa, na kterých se dá aspoň chvilku udržet. Jízdné se vybírá tak, že pomocník řidiče ručkuje za jízdy po oknech kolem autobusu a okny vybírá jízdné. Devadesátikilometrovou trasu zdoláváme za pět hodin. Do světoznámého střediska na záchranu orangutanů, kteří byli zabaveni svým majitelům nebo ze svého zajetí utekli, míří většina turistů. Některé lidoopy sem dali lidé dobrovolně, protože přestali plnit roli domácího mazlíčka. Jiní prožili většinu života v těsné kleci nebo byli přivázáni na řetězu bez možnosti pohybu. Taková zvířata prožila velký stres. Mají nedostatečně vyvinuté svalstvo, omezenou schopnost pohybu, vypelichanou srst a před sebou téměř
jistou brzkou smrt. Právě pro takto postižená zvířata bylo v roce 1973 zřízeno rehabilitační centrum. Od prvních chvil si uvědomuji, že proslulost nemusí vždy znamenat to nejlepší. Získat zde podrobné informace o orangutanech je poměrně složité a vybavení „edukačního“ centra velmi skromné. Dvakrát týdně promítají vzdělávací film. Středisko je od roku 1980 pod správou indonéské vlády a ta má očividně jiné priority než financování a rozvoj tohoto unikátního místa. Ráno si musíme přivstat. První krmení začíná v půl deváté. Se zaplaceným permitem procházíme celou vesnicí. Je to vlastně taková dlouhá nudle a po úzkém chodníčku se dostáváme až k řece. Chybí tam most, a tak tvoří přirozenou hranici, za kterou by se orangutani neměli dostat. Ti se totiž vody bojí.

Dřevěná kánoe zavěšená na laně převáží skupiny turistů na druhý břeh. Vedeni průvodcem stoupáme do příkrého kopce. Za necelou čtvrthodinku stojíme na nejnavštěvovanějším místě celé oblasti. Návštěvníci zůstávají na neupraveném svahu. Rangeři vylézají po žebříku na dřevěnou plošinu. Mají sebou mléko a banány, které sice nepatří mezi typickou potravu lidoopů, ale velice rádi si na nich pochutnají. Obzvlášť, když jsou tak snadno dostupné. Ve větvích to zašumí a na plošinu se spouští samice s mládětem. Pije mléko z hrníčku a konzumuje banán. Za chvilku přichází další. Banánů bere celý trs a šplhá zpět do koruny stromu. Během několika minut se kolem plošiny pohupuje asi pět dalších lidoopů. Ze svahu je na plato krásný výhled a turisté jsou nadšeni. Aparáty cvakají, kamery bzučí. Tato procedura se opakuje dvakrát denně. Jeden z rangerů s námi zůstává i po odchodu celé skupiny. „Každý nově přijatý orangutan je podroben důkladné zdravotní prohlídce. Jsou velmi náchylní k běžným lidským infekcím. Proto jim nedovolujeme kontakt s lidmi. Bohužel existují „průvodci“, kteří nechávají turisty za úplatu udělat si snímek, jak se drží s orangutanem za ruku. Naši práci tím ničí,“ konstatuje smutně John. Dobře ví, že špatná ekonomická situace nedává vyhlídku na lepší budoucnost. Vždyť i peníze ze vstupného jsou odváděny do státní pokladny a jen malá část z nich je investována do záchranného programu. „Máme sotva na očkování a platy. Proto je všechno tak skromné, klece rezavé a rozvoj prakticky žádný!“ John si uvědomuje, že odbočil a rychle se vrací k náplni své práce. „V první řadě musíme zabránit tomu, aby nově příchozí orangutan nakazil ostatní. Držíme je proto v karanténě a pozorujeme, jaké mají dovednosti a instinkty. Například jestli umějí šplhat, trávit přírodní potravu, stavět si hnízdo. Nejhorší je to s těmi, co byli zajati jako mláďata. Ty učíme všechno znovu od začátku. V divočině by se to učili šest let.“ Právě tak dlouho zůstávají mláďata se svou matkou. Musí získat sílu a jistotu pro pohyb ve větvích. U některých se to podaří během několika měsíců, jiná se to nenaučí nikdy.

Malá samice šplhá kolem a upřeně nás pozoruje. „Hlídej si brašnu od foťáku, nebo ti ji odnese do hnízda,“ varuje John a snaží se ji odehnat. Orangutani si stavějí v korunách stromů hnízda každý den. Kromě shánění potravy je to jejich hlavní denní náplň. Do starých hnízd se již nevracejí. Bojí se prý hadů. „Když ve středisku usoudíme, že orangutan už může žít sám, vypustíme ho v okolí plošiny. Chodí se pak přikrmovat a stává se polodivokým,“ tvrdí John. „Žije samostatně a my můžeme jen kontrolovat, jak se mu daří ve volné přírodě.“

Orangutani mizí v džungli a my se vracíme na stanici. U klece sedí orangutan a komunikuje s tím uvnitř. Je to zvláštní pocit, ale oči toho uvězněného se zdají být opravdu mnohem smutnější než toho svobodného. Bariéra mříží s přitisknutou tváří a rukou protaženou skrz působí srdceryvným dojmem. John pokračuje ve vyprávění. „Ti, co se o sebe dokáží postarat úplně sami, jsou vyváženi z dosahu lidí. Hluboko do pralesa. Uvolní se tím prostor pro ostatní, kteří mohou přicházet na plošinu ke krmení.“ To je však obrovský problém. K přepravě tak mohutného zvířete je potřeba vrtulník a na to v Bukit Lawangu nemají peníze. Pralesy jsou v této oblasti likvidovány ve velkém, a tak najít pro orangutany vhodné místo je stále těžší. „Přesto se nám podařilo do přírody začlenit už přes dvě stě zvířat. Nejlepší odměnou pro nás je, když samice, která prošla rehabilitací, porodí v přírodě zdravé mládě,“ raduje se John. Vytušil náš opravdový zájem o orangutany a nabídl nám celodenní výlet do džungle. Cena dvacet dolarů za osobu se zdá být jenom chabým příspěvkem na podporu tak užitečné práce. Ráno vyrážíme v šestičlenné skupince do džungle. Stačí ujít pár metrů do prudkého kopce a můžeme ždímat trika. Cestu znepříjemňuje obrovská vlhkost, horko a pot, který se neodpařuje. John nás vede vyšlapanou stezkou. Když je potřeba, vytáhne mačetu a cestu proseká. Míjíme gigantické stromy. V jejich korunách to čas od času zašustí, ozve se křik a nad hlavami se nám přežene nějaký gibon, makak nebo prolétne zoborožec. Cesta vede strmě vzhůru nebo klesá prudce dolů. Rovina prakticky neexistuje. Zvlhlá bahnitá půda klouže, a tak není nouze o krkolomné pády. Při tom mém ostatní křičí zděšením. Chráním hlavně fotoaparát a bezmocně se řítím ze srázu. K radosti všech se mi nic nestalo. Mám ale pocit, že jsem se skutálel do ráje. Hluboké údolí, řeka, krásný vodopád a u něj na stromě ve výšce asi dvou metrů statná orangutaní matka s rok starým mládětem. Na druhém břehu sedí chromý makak a pozoruje nás.

Orangutanka se k nám blíží. Jmenuje se Cepi. Ochotně pózuje se svým mládětem, pak ho tiskne k prsu a kojí. Zdá se mi, že se na nás usmívá. Po návratu do střediska sedíme s Johnem nad šálkem horkého čaje. Vtom k nám přichází orangutaní mládě. Pomalým pohybem mě objímá svou dlouhou paží a snaží se co nejvíce přitisknout. Jeho velké smutné oči jako by se ptaly: „Jak dlouho nás ještě vydržíte chránit?“

P.S. Rok po našem odjezdu postihla oblast živelná katastrofa. Pravděpodobně v důsledku nelegální těžby dřeva se při silných deštích uvolnilo množství kmenů a kamení, které zacpaly místa zúženého koryta jinak poklidné řeky Bohorok. Vytvořily se přírodní přehrady, které nevydržely silný nápor nové vody. Desetimetrová vlna, která pak během jedné noci zasáhla celou vesnici, způsobila nenapravitelné škody. Zemřelo několik set lidí, včetně několika turistů. Byly zničeny stovky domů, mosty, mešity, obchůdky i hotely. Několik let se oblast vzpamatovávala z totální zkázy. Díky mezinárodní pomoci se to částečně podařilo a oblast je dnes opět přístupná turistům. V malajštině znamená slovo orangutan lesní člověk (orang – člověk, utan – les).

Nebe bez mráčku má nezvykle šedou barvu. Zápach kouře je všudypřítomný a provází nás již desítky mil. Na fotbalovém hřišti polehávají desítky hasičů. Jedni přijíždějí a padají únavou mezi své kolegy, druzí naskakují do připravených obrovských aut a vyrážejí pokračovat v nerovném boji s všudypřítomnými požáry. Obrázek zkázy lemují helikoptéry, nalétávající s plnými zásobníky vody do nitra pohoří Sierra Nevada.

Tak vypadal příjezd do Lone Pine, malého městečka na východní straně Sierra Nevady. Obchůdky se suvenýry a turistickými potřebami, restaurace, několik motelů a veliké turistické centrum nenechávají nikoho na pochybách, že výstup na nejvyšší horu USA (s výjimkou Aljašky), začíná právě zde.

Kalifornii letos v létě sužovalo velké množství požárů a řada turisticky atraktivních míst ztrácela své kouzlo v nekonečné šedi, zahalující jinak naprosto čisté nebe. Viditelnost byla výrazně snížena a populární vyhlídky, jindy obsypané turisty, mnohdy zely prázdnotou. Po příjezdu do Lone Pine jsme chvíli váhali, jestli naše dvoudenní stoupání do výšky 4 418m bude mít smysl. Nejkrásnější odměnou na vrcholu jsou právě pohledy na nekonečné vrcholky okolních hor a malebná údolí s ledovcovými jezery. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme, ale znamená to zdolat ještě jednu významnou překážku. Získat povolení ke vstupu. Strážci parku velmi bedlivě střeží okolní přírodu a tak je každý den na stezku vpuštěno jen několik vyvolených, kteří mohou na jediném určeném místě postavit stan a přenocovat. Podle zpráv z internetu, i ze stránek věhlasných průvodců, se naše šance zdály beznadějné. Trek je nutné rezervovat nejméně půl roku dopředu. Pokud nemáte v únoru potvrzenou rezervaci, vaše šance na léto je minimální.

Ubytovali jsme se v příjemném hotelu na okraji města. Bylo pozdní odpoledne. „ Zkuste to zítra ráno. Dneska už je zavřeno. Někdy to vyjde i bez rezervace“, dává nám naději recepční z hotelu.

Opouštíme recepci a začínáme z auta vynášet věci do pokoje. U brány hotelu náhle zastavuje policie nějakou dodávku. Policista kontroluje doklady řidiče. Stojíme hned vedle a tak máme o kontrole dokonalý přehled. Řidič je zřejmě trochu opilý a tak policista využívá všech možností k ověření skutečnosti. Nenutí řidiče foukat do měřiče, ale kreslí na zem křídou čáru a řidič ji musí v celé délce bez zaváhání přejít. Následuje pokyn k postupnému vyjmenování všech měsíců v roce. K našemu skrývanému pobavení nasloucháme, jak po březnu přijde kousek podzimu, vrátí se léto, trochu zimy a zase březen. Policista řeší situaci s naprosto vážným výrazem ve tváři a dává postiženému poslední šanci. Populární dotek prstem na špičku nosu. Postižený se jednou ťukne do zubu, podruhé píchne pod oko a tak nezbývá než nastoupit do policejního auta a odjet na stanici. Trochu místním závidíme respekt a důslednost strážců pořádku a mrzí nás, že se nedozvíme výši trestu.

Zbytek dne trávíme prohlídkou nedaleké populární oblasti Alabama Hills. John Wayne, Garry Cooper a mnoho dalších zde natočili své nejúspěšnější filmy o kovbojích. Jejich přítomnost je připomínána fotografiemi v obchodech i hotelích po celém městě. Místní jsou na ně oprávněně pyšní a tak můžete navštívit i místní kino, ve kterém se hrají právě jejich filmy.

Druhý den ráno míříme do turistického centra. Je asi jednu míli za městem a získáte v něm vyčerpávající informace o celé oblasti. Hned po vstupu nás vítá široký úsměv strážkyně ve stylovém klobouku. „Dobrý den. Přijeli jsme z Evropy a rádi bychom vylezli na Mt. Whitney“. Snažím se zdvořile vzbudit soucit s cizinci z takové dálky. Strážkyně se trochu zachmuří a zalistuje v počítači. „Kolik vás je a kdybyste chtěli jít“? K našemu velkému překvapení jsme získali permit ještě na tento den. Znamená to, že musíme vyrazit téměř okamžitě. Cesta trvá několik hodin a do tábořiště musíte dorazit ještě za světla. Vyřizujeme nezbytné formality a propůjčujeme si bear box. Je to objemná plastová nádoba, do které uzavřete veškeré voňavé věci, včetně repelentů, potravin, kosmetiky a všeho dalšího, co by mohlo lákat medvědy. S těmi se můžete na cestě klidně potkat a je třeba být náležitě poučen, jak v takovém případě postupovat. V rizikových a nepřehledných úsecích cesty je doporučeno dělat přiměřený hluk. K tomu se výborně hodí rolničky, prodávané právě k tomuto účelu. Přiděláte si ji na batoh nebo boty a každý krok je provázen nepříjemným cinkáním. Dobrodruzi hledající v odlehlé divočině klid a samotu, jsou po několika desítkách metrů notně otrávení a rolničky odkládají zpět, hluboko na dno batohu. Přímý střet vyděšeného turisty s vystrašeným medvědem, může být velmi nebezpečný. Strážkyně nás na možné nebezpečí upozorňuje a s úsměvem přidává radu, jak rozlišit černého medvěda od grizzlyho. „Když vylezete na strom, černý medvěd vyleze za vámi. Grizzly vás z něj setřese“! Podepisujeme pronájem té zbytečně těžké krabice a jako bonus dostáváme každý igelitový balíček, ve stylové khaki barvě. „Suché latríny byly z trasy odstraněny a každý dostává tyto balíčky. Po celé trase platí: co si kdo přinese, to si také odnese. To platí nejen pro odpadky, ale i veškeré exkrementy“!, dodává vesele, s výrazem absolutní nezpochybnitelnosti. Naše viditelné rozpaky, dávají tušit, že úsilí vydržet s produkty metabolismu až zpět do města, bude maximální. Představa, že „to“ nesu zabalené na zádech v batohu, mezi jídlem a oblečením, ve mně snad vyvolá dostatečně účinnou stresovou zácpu.

Opouštíme stanici. Rychle zabalit batohy, nakoupit energetické tyčinky na dva dny, dva galony pitné vody a vyrážíme. Míjíme Alabama Hills a po asi třinácti mílích zastavujeme na parkovišti. Batohy na záda, nastavit trekové hůlky, utáhnout všechny popruhy, přivázat viditelně permit na batoh a ……..začínáme stoupat. Je horko. Na vrchol to bude více jak třináct kilometrů prudkého stoupání. Na této vzdálenosti překonáme přes 1870 výškových metrů. Dnes však musíme dojít jen do Trail Campu, ve výšce 3658 m. Je asi půl jedenácté. Po několika desítkách metrů potkáváme skupinku turistů, značně znavených. „To vycházíte teprve teď“?, ptá se užasle slečna s obrovským batohem. „To jste blázni a máte co dělat. Stojí to za to. Hodně štěstí“. Pomalu ukrajujeme první metry. Cesta je pohodlná. Ujdeme několik desítek metrů, pak se prudce obrátí o téměř 180° a pokračuje ve stejné délce. Znovu obrat. Tak se to opakuje téměř do nekonečna. Máme ještě dost sil a tak nám to celkem utíká. Propocená trika dávají tušit, že spotřeba vody bude značná. Vodu můžete cestou nabrat v jezerech, potůčkách nebo na sněhových plotnách. Musíte jí ale převařit nebo filtrovat. Po zkušenosti, kterou jsem zde udělal před deseti lety, jsme nevzali vařič ani filtr. Ve výšce 4000m se nám tenkrát vodu nepodařilo uvést do varu. A filtr nemáme. Odpíjíme první doušky z galonového kanistru a trochu ulevujeme zatíženým zádům. Zdoláváme první říčku. Klokotá přes cestu a představuje zpestření namáhavé cesty. Udržet balanc na tenkých kládách, umožňujících její zdolání suchou nohou, dá oběma docela zabrat. Ale zvládli jsme to. Po téměř dvouhodinovém stoupání přicházíme k jezeru Lone Pine. Je to první perla na cestě k vrcholu. Nezastavit se tu by byl neodpustitelný hřích. Průzračná voda v jezírku, lemovaném z části sněhovou plotnou, láká k osvěžení. Nikdo se však nekoupe. Pár rybářů se soustředí na svůj úlovek a tak odkládáme batohy a stávají se z nás lovci úchvatných snímků. Po půl hodině se vydáváme zase na cestu lesem. Náhle se ocitáme na rozlehlé louce. Protéká jí potok, obklopený mokřinami. Začínají na nás útočit hejna krvelačných moskytů. Repelent nemáme. Voněl by medvědům. Pleskáme jednoho za druhým. Desítky jich pobijete, ale okamžitě je nahradí další. Louku rychle opouštíme a po půldruhé hodině zastavujeme u jezera Mirror Lake. Jsme již značně vyčerpaní. Batohy skládáme u kmene stromu. Bereme si první energetické tyčinky a hltáme kvanta vody. I toto jezero je nádherné. Míjíme trojici starších lidí. I oni zastavují. „Prosím vás, jak je to ještě daleko k tábořišti“?, ptám se vyčerpaným hlasem, kterým jako bych naznačoval, že očekávám odpověď, která mi dodá sil. Pán se zarazí a pak mě nekompromisně srazí na kolena. „ To je ještě daleko a strašně prudce nahoru. Neumím to odhadnout, ale čeká vás ještě pořádný kus cesty“. Batohy se zdají mnohem těžší než na začátku. Pomalu stoupáme a stále častěji odpočíváme. Vzduch řídne a dýchá se hůře. Na cestě se objevují první sněhové plotny. Ještě že máme trekové hůlky. Šetří nám rychle ubývající síly. Noha nohu mine. Stoupáme velmi pomalu. Otvírají se nám nádherná panoramata. Přes cestu občas přeběhne čipmánek. Malá veverka, která je téměř všudypřítomná.

Od Mirror Lake stoupáme už skoro tři hodiny. Mám pocit, že každý další metr bude můj poslední. Náhle spatřuji hladinu Consultation Lake. To znamená, že tábor je nadosah. Ještě pár desítek metrů a pro dnešek jsme v cíli. Před námi je několik stanů. Vybíráme si příjemné místo v závětří a z posledních sil stavíme stan. Svítí slunce a nebe je bez mráčku. Ani nemám hlad. Jsme ve výšce 3 658 m. Oba nás bolí hlava a tak jen sedíme, lapem po vzduchu a pozorujeme okolí. Jeden z turistů opouští svou skupinku a s khaki pytlíkem mizí za obrovským kamenem. Jsem rád, že tento problém zatím řešit nemusím. Slunce pomalu mizí za ostrými štíty okolních hor. Ochlazuje se a tak na sebe navlečeme několik vrstev a zalézáme do stanu. Občas s ním zacloumá poryv větru, ale drží pevně. Pokoušíme se usnout. Je to marné. Bolest hlavy je příliš silná. Špatně se dýchá. Když už se zdá, že bych na chvilku přeci jen usnul, náraz větru zacloumá stanem a pokus začíná znova.

Ráno mi není o moc lépe. Jestli Martina nebude chtít jít dál, navrhnu sestup zpátky. Nenápadně drknu do jejího spacáku a čekám, co se bude dít. Z neforemné hromady vykoukne její obličej a říká: „To byla hrozná noc. Skoro jsem nespala.“ Naděje na sestup se zvýšila a tak čekám co bude dál. Vylézá ze stanu a za chvilku slyším: „Polez lenochu. Je krásně a ostatní už jsou na cestě“. Tak je to jasné. Půjde se nahoru.

Bereme jen nejpotřebnější věci. Zbytek necháváme ve stanu. V dálce jsou patrné malé tečky, pomalu se pohybující po úzké stezce. Většina lidí už je opravdu na cestě. Připojujeme se a stoupáme. Nekonečně klikatá cesta má cíl v úžasném sedle Trail Crest. Je to místo, kde se dostanete na hranu skalního masívu a rozevře se před vámi ohromující výhled na sluncem zalitou Sierra Nevadu. Sníh, jezera, hory. Vše máte jako na dlani. Stojíme a téměř bez dechu hltáme tu nekonečnou krásu. Začíná trochu foukat a tak musíme vytáhnout větrovky a čepice. Tady by mohl být cíl naší cesty, ale teď už to snad dojdeme. Chvíli klesáme, pak ale následuje pozvolné stoupání. Špatně se dýchá. Někteří cestu vzdávají a vracejí se zpátky. Stokrát jsem proklel rozhodnutí jít dál. Ale pokračujeme. Už to přeci nevzdáme! Odpočíváme už i po několika desítkách metrů. Postupujeme velmi pomalu. Několikahodinové úsilí nás přivádí na samotný vrchol nejvyšší hory USA. Aljaška se tady nepočítá! 4 418 m! Sedáme a leháme na největší kameny. Jsme totálně vyčerpaní. Pořizujeme pár nezbytných fotografií, ale vůbec nemáme energii na nějaké aranžování. Je to nekonečná krása. Odpočíváme a dopíjíme zbytek vody. „Co budeme pít cestou zpátky“?, ptá se Martina v naději, že něco vymyslím. Nakonec nás zachránily sněhové úseky, pokrývající cestu.

Vracíme se ke stanu. Máme za sebou úmorné hodiny nahoru a dolů a teď ještě celý včerejší úsek. Balíme stan. Batoh na záda a vzhůru dolů.

Před setměním se vracíme k autu. Unavení, hladoví, ale absolutně šťastní. Sjíždíme do Lone Pine. Stejný hotel. Sprcha, večeře, pohodlná postel. Beru si na klín mapu. Zítra nás čeká Death Valley. 53°C a 86 m pod hladinou moře. Nejníže položené místo na západní polokouli. To už je ale jiné dobrodružství.

„Když v Johannesburgu zastřelím v sebeobraně černocha, budu s tím mít méně starostí, než když tady skolím slona,“ tvrdí trochu rozhorleně náš průvodce André a dál se věnuje čištění hlavně své brokovnice. Ta představuje poslední možnost záchrany života při napadení rozzuřeným zvířetem uprostřed divočiny. Jeho černý kolega Elias mlčky přikyvuje. Z očí zkušených rangerů, kteří budou dbát o bezpečnost naší čtyřčlenné skupinky, lze vyčíst, že život v buši a ochrana zvířat v ní jim je nade vše.

Nad Krugerovým národním parkem v Jihoafrické republice rychle zapadá slunce. V okolí vyjí hyeny. Věčně usměvavá baculatá černoška Maria připravila výborné barbecue. Oheň klidně plápolá. Ranger André vypráví neuvěřitelné historky z divočiny a mě zajímá, jestli by v nouzi skutečně dokázal použít svou zbraň.
„Skupina vedená mým šéfem kdysi pozorovala stádo slonů. Náhle se od ostatních oddělil mohutný samec a zaútočil,“ vzpomíná na historku svého nadřízeného André. „Všichni začali ustupovat, jedna dáma však ze strachu upadla a v panické hrůze už nestačila vstát. Ranger před ni okamžitě skočil, na rychle se blížícího slona zamířil, a když zvíře již bylo téměř na dosah, stiskl spoušť. „Cvak“ – ozvalo se místo hřmotné rány.“ Náboj se v hlavni zasekl!
V žádném z turistů by se krve nedořezal. Ranger praštil puškou o zem, roztáhl ruce a vstříc jisté smrti bránil ženu vlastním tělem. Slon se naprosto nečekaně zastavil sotva tři kroky před ním. Chvíli rangera pozoroval, pak zdvihl chobot a vychrstl na něj hektolitry vody. Otočil se a zmizel v buši.“
Práce rangerů v africké buši musí být velmi náročná, ale také úžasně pestrá a vzrušující. Přikládám na oheň další poleno. Do tmy se rozletí tisíce jiskřiček a osvítí tváře všech přítomných. André přehlédne naše napjaté výrazy a pokračuje ve vyprávění. „ Stát se opravdovým rangerem není jednoduché. Každý musí projít velmi náročnými zkouškami a než je mu svěřen první turista, podrobí se mnoha testům. Zbraň smím použít jen v bezprostředním ohrožení života a útočící zvíře nesmí být vzdálené více než pět metrů! Stejně bych pak byl velmi přísně vyšetřován. Musíme být schopni vystřelit během pěti vteřin tři náboje, včetně nabití!“ Elias přikyvuje a významně si hladí rameno, „ukopané“ od zpětných rázů brokovnice. „ Než se podaří zvládnout stanovené limity, musí každý vystřílet stovky nábojů.“
Moje skutečné setkání se slonem sice tak dramatické nebylo, přesto se mi při něm uvedená příhoda také vybavila.
Při návratu z projížďky po Krugerově parku narážíme v korytu vyschlé řeky na osamělého sloního samce. Stojí uprostřed cesty. Do kempu zbývá snad jen padesát metrů. André s Eliasem rychle připravují zbraně a udělují přesné pokyny. K doposud klidnému kolosu se snažíme připlížit co nejblíže. Srdce mi buší vzrušením.
André ovládá nadšení s noblesou skutečného profesionála a pozorně hlídá každý náš pohyb. „Buďte opatrní!“ sykne a hned dodá: „Zvíře reaguje úplně jinak, než když jste v autě. Je to statný mladý samec a mohl by být agresivní!“ Nemohu z něj spustit oči. Ležím od něj sotva třicet metrů a hltám každý jeho pohyb. Notnou chvíli o nás nejeví žádný zájem, pak se náhle otočí. Roztahuje uši, zdvihá ocas a rozbíhá se směrem k nám. Všichni ležíme přitisknuti k zemi téměř bez dechu. Slon se po pár metrech zastavuje a zdvihá chobot. Pak se otáčí a na pozdrav ještě pořádně zatroubí. Vznešeně odchází zpátky do buše.
Celou dobu držím v rukách fotoaparát. Stisknout spoušť si ale netroufám. Každý nepřirozený zvuk by mohl vyvolat nežádoucí reakci. Novodobý mastodont se pozvolna vzdaluje. Vydáváme se v jeho mohutných stopách. Začíná se ale stmívat a André zavelí k návratu do tábora. Naše bezpečnost by stále víc a víc závisela na jeho zbrani.
Druhý den navštěvujeme jedno z nejkrásnějších míst Jihoafrické republiky – Blyde River Canyon. Tento přírodní skvost je možné obdivovat také s batohem na zádech. I zde se ale vyplatí mít zkušeného průvodce. Oloupený turista nebývá výjimkou. K prohlídce kaňonu volíme motorovou loď. Je horko a průzračná voda láká ke koupání. „Raději bych to nezkoušel,“ radí kapitán. Žijí tady krokodýli a zrovna minulý týden chytil jeden z nich tamhle u břehu antilopu. Požíral ji tři dny.“ Nenápadně vytahuji ruce z vody. Po zkušenosti ze Svazijska, kde jsem se po celodenním treku šel osvěžit k potoku, v němž ležel dvoumetrový krokodýl a já si ho všiml až v okamžiku, kdy se pohnul, dobře vím, že v Africe musí být člověk ve střehu, i když se kolem zdánlivě nic neděje. To už ale kapitán obratně manévruje směrem ke skále s vodopádem. „Trochu se osvěžíme,“ podává každému z nás sklenici. Stačí natáhnout ruku a nachytat křišťálově čistou vodu podle libosti. Plavba nerušeně pokračuje.
Na hladině se náhle objevuje několik teček. Přibližujeme se na vzdálenost asi dvaceti metrů. Jsou to hlavy hrochů. Neustále se ponořují a vynořují. Když nás pozorují, vypadají roztomile, přátelsky a neohrabaně.
Opak je ale pravdou. Tato zvířata jsou velmi nebezpečná a nečekaně rychle se pohybují ve vodě i na suchu. Během noci dokáží urazit vzdálenost i několika desítek kilometrů! „Máme jich tu teď asi osm a nejsou to žádní beránci,“ říká kapitán. „Nedávno sem mezi ně přišel jeden cizí. Nepřijali ho. Docházelo k soubojům, a nakonec ho ti ostatní zabili.“
Největší z populární „Big 5“ – Velké pětky – tedy z pěti člověku nejnebezpečnějších a pro lovce nejatraktivnějších savců, je slon. Patří sem i nosorožec, buvol, lev a leopard. Pozorovat tato nádherná zvířata v jejich přirozeném prostředí, kterým je světově proslulý Krugerův národní park, patří mezi nejkrásnější africké zážitky. Buš ale není zoologická zahrada a dostat se v ní ke zvířeti je obtížné. Zvířata jsou ve svém prostředí a lidem se instinktivně vyhýbají. Vystopovat někoho z „Velké pětky“ se dlouho zdá téměř nemožné. Největší šanci nabízí tzv. „walking safari“ – čtyři dny pěších procházek po buši v doprovodu ozbrojených strážců.
Otevřeným terénním vozem jedeme na prohlídku blízké rezervace. Míjíme impaly, žirafy, pštrosy, pakoně …. Líně přežvykují u cesty, pobíhají kolem a naše přítomnost je nijak zvlášť nezneklidňuje. Objevuje se i stádo nebezpečných buvolů. „Buffalo“ – ukazuje André a zastavuje poblíž pasoucího se stáda. „Snad na ně v buši nenarazíme. Jsou pro člověka velmi nebezpeční, protože jsou hloupí. U lva nebo slona můžete předvídat jejich chování. Buvol je nepředvídatelný. Rozhodne-li se pro útok, nic ho nezastaví. Protivníka rozpárá svými rohy nebo ho rozdupe. I lev se mu raději vyhne!“ Vybavuje se mi známý Werichův výrok o tom, že nejhorší srážka je srážka s blbcem. Nepochybně však čerpal z jiných zkušeností. Oceňujeme bezpečí vozu a pokračujeme dál.
Po chvíli narážíme na lvici. Odpočívá ve stínu a o okolí nejeví příliš zájem. Pouze však do okamžiku, než se objeví stádo zeber. Je mezi nimi několik mláďat. Lvice zavětří a pomalu se plíží vpřed. Zmocňuje se nás napětí. „Vypadá to, že půjde lovit,“ říká André. Stádo se pomalu přibližuje a my napjatě čekáme boj o přežití. Lvice ale znovu uléhá do měkké trávy ve stínu stromu. Po několikahodinovém čekání ztrácíme naději na dramatický zážitek. Nádherný predátor africké buše se změnil v roztomilou „kočičku“, která se převaluje na zádech ze strany na stranu a ocasem líně odhání mouchy. „Hmm, tentokrát z toho už nic nebude,“ usuzuje André a startuje jeep.
Ve stejném duchu probíhá i setkání s nosorožci. Dvojici mohutných zvířat doprovází mládě. Všichni jsou neskutečně krásní, ale velmi plaší. André zastavuje. Pozorují nás. Nasloucháme jejich těžkému oddychování. Nosorožec špatně vidí, a tak se mu dá snadno schovat. Vzájemně si vyměňujeme pár přátelských pohledů. Rozhodně nebudeme rodinku rušit v odpolední siestě.
Zato opodál u cesty leží tělo čerstvě zabitého pštrosa s rozpáraným břichem. Ještě se z něj kouří. Náš průvodce opouští auto a se zbraní v ruce obchází zdechlinu. „Asi jsme vyrušili geparda nebo levharta. Většinou stačí vytáhnout kořist na strom.“ Naše oči „rentgenují“ koruny nejbližších stromů, ale žádnou šelmu nevidíme.
Své kouzlo mají také návraty do kempu, vybudovaného hluboko v nitru buše. Pět stanů stojí na břehu koryta vyschlé řeky. V každém z nich jsou dvě lehátka a stolek se svíčkou. Za kempem je latrína obehnaná rákosovým plůtkem a pár metrů od něj stojan s kanystrem, sloužící jako provizorní sprcha.
Chování v kempu má svá přísná pravidla. „Nikdy nerozepínejte zip až k zemi! Černé mamby jsou sice velmi plaché, ale už jsme jich tu pár viděli. Patří mezi nejjedovatější hady a váš stan by mohly považovat za vhodný úkryt,“ radí Elias. „Chcete-li si z Afriky odvézt nějaké zážitky, otvírat jen do poloviny!“ Přestože jsme se tímto doporučením vzorně řídili, lehátka jsme po setmění rozestýlali vždy s obavou, že jakmile pohneme dekou, něco na nás vyskočí. Naštěstí to byl vždy jen téměř neškodný hmyz.
Brzy po ránu se buš tropicky rozpálí. Přesto zdánlivě nudná planina skýtá řadu překvapení. Už víme, jakou rostlinu použít místo zubního kartáčku, čím nahradit toaletní papír, jak se zaručeně otrávit nebo čím naopak zachránit život.
Stojíme nad hromádkou jakéhosi popela s množstvím drobounkých kostiček. Přemýšlíme, co by to mohlo být, až se nám z hlavy kouří. Ochotně všichni nabíráme plnou dlaň. Pečlivé zkoumání ukončí až Elias s úsměvem na tváři: „Laskáte se s týden starými výkaly šakala.“
Elias vůbec překypuje smyslem pro detail, a i druhý z našich průvodců André k němu chová patřičný respekt. „To víte, je to černoch a v buši je doma. Vidí věci, které běloch mine bez povšimnutí,“ uznává André. „Stůjte! Co je tamhle?“ vykřikne náhle Elias a ukazuje prstem na trnitý keř. Všichni kroutíme hlavou. Černý ranger vsouvá ruku do křoví a vytahuje dvacet centimetrů dlouhého chameleona, který kroutí očima do všech světových stran.
Poeticky nádherná je buš v noci. Silným světelným proudem pronikají reflektory našeho jeepu do blízkých i vzdálených houštin. Odpovídají desítky světýlek očí vyplašených a překvapených antilop, zeber a pakoňů. Šakali na lovu, stejně tak i světélkující zadeček jakéhosi velkého pavouka v nás vyvolávají veliké nadšení. Požitek z jízdy na otevřeném terénním voze kazí pouze hmyz, který nelítostně naráží do našich hlav. Srážka s broukem „hovniválem“, který během dne vytrvale zpracovává sloní výkaly, nepatří k nejpříjemnějším. Zvlášť, když se mu podaří trefit do úžasem otevřených úst…
I taková může být Afrika!

„Víte, jak rozeznáte černého medvěda od grizzlyho?“ ptá se na oko vážným tónem strážce parku a přisedá k tiše plápolajícímu ohni. Pozoruje naše nejisté výrazy a pak s úsměvem dodává: „Když vylezete na strom, černý medvěd vyleze za vámi, kdežto grizzly vás z něj setřese!“ Na národní park Yellowstone pomalu padá tma a o setkání s medvědy není pochyb.

Americké národní parky na západě USA jsou pověstné výskytem medvědů. Setkat se s nimi je možné nejen na treku v opuštěné divočině, ale také při pouhém průjezdu parkem nebo třeba při cestě na záchod v obyčejném kempu. Záleží na štěstí či smůle. Opakovaně jsem navštívil v různých letech stejná místa a tam, kde jednou bylo možné prožít neuvěřitelná setkání s divokými zvířaty, jsem jindy zahlédl sotva veverku. Mnoho návštěvníků poznává přírodu pouze z auta a tak celý den přejíždějí z místa na místo v naději, že zahlédnou nějaké zajímavé zvíře. Mnoho z nich je úspěšných a díky tomu, že si zvířata na přítomnost aut dávno zvykla, je možné dostat se k některým opravdu velmi blízko. Na vrcholu žebříčku takto „ulovených“ zvířat je samozřejmě medvěd. Jeho přítomnost v blízkosti silnice znamená téměř vždy dopravní kolaps. Auta zastavují po obou stranách silnice, ze všech okének vykukují hlavy, napřažené ruce s foťáčky, ale také špičkové teleobjektivy. Někteří lidé své nadšení nedokáží ovládnout, vylézají z aut a snaží se přiblížit ještě o kousek blíž, najít ještě lepší úhel pro fotku. Z nevinně se pasoucího médi se stává tak trochu štvaná zvěř. Každý jeho krok je provázen posunem davu, právě o tolik o kolik se sám pohne. Většina volně žijících medvědů je vybavena čipem nebo přímo obojkem a tak se při větší kumulaci lidí s méďou u silnice brzy objeví strážci parku, kteří se snaží chránit bezpečí zvířete i přihlížejících návštěvníků. Ochraně přírody, jejímu poznání a chování člověka v ní je v každém parku věnována veliká pozornost. Návštěvní centra poskytují zdarma vyčerpávající informace o tom, jak se chovat při nečekaném setkání s medvědy, ale i s bizony, losy, jeleny nebo třeba s hady. Vzdělávací programy pro děti i dospělé představují výborný způsob, jak si divočinu užít, porozumět jí a přitom se v ní neztratit. Snadno lze tedy zjistit zásadní rozdíly mezi černým medvědem a grizzlym. Je to nejen otisk stop, větší mohutnost grizzlyho, jeho hnědá barva, ale především větší agresivita, zejména u matky s mláďaty. Černý medvěd je zase naopak výrazně lepší stromový lezec a tak se před ním na stromě opravdu neschováte. Narazit na grizzlyho je větší vzácnost. Vyskytuje se ve vyšších nadmořských výškách. Potká ho tedy spíše osamělý turista s batohem na zádech. Černý medvěd nemusí být vždycky černý. Jeho srst může být zbarvená od tmavě černé, přes hnědou a skořicovou až po velmi světlou. Dojde-li k takovému setkání je nejlepší obranou hluk. Velkým hitem je prodej rolniček všech velikostí, které se dají připevnit na batoh nebo obuv. Každý krok je pak provázen zvoněním a z romantického výletu do přírody se může stát výlet, po kterém vás bude pořádně bolet hlava. Nepodaří-li se medvěda vyplašit hlukem, nezbývá než si lehnou na zem, krýt si zátylek a „dělat mrtvého“! Teoreticky to zní rozumně, v praxi si to lze těžko představit. Přesto vám to může zachránit život.

Národní park Yosemite Po dlouhém letu z Evropy do San Francisca jsme si vypůjčili auto a vyrazili přímo do překrásného yosemitského národního parku. Po vjezdu do parku, již značně unaveni, jsme před sebou měli jediný cíl. Najít rychle kemp, postavit stan a jít spát. Řízení jsem si užíval, ale cesta už byla opravdu dlouhá. Projížděli jsme lesem. K mému velkému překvapení se náhle z pravé strany ze stráně skutálela černá koule. Před autem se rozbalila, přeběhla silnici a zmizela v lese. Dupl jsem prudce na brzdu. „Co to bylo?“, ptá se přítelkyně a udiveně zírá před sebe na prázdnou cestu. „Medvěd! A nebyl zrovna malej“ odpovídám se stejným úžasem. „To nám to pěkně začíná!“ Bylo to první zvíře, které jsme v parku potkali. Začalo se stmívat a to bohužel znamenalo, že najít v kempu prázdné místo už nebude možné. Vrátili jsme se proto za hranici parku a našli kemp, ve kterém ještě místo bylo. Cestou na recepci jsem v lese podél cesty zahlédl další dva černé medvědy. Byla již tma, vyřídili jsme formality a zalezli do stanu. V noci mě probudili hrozné rány. Jakoby někdo práskal železnými dveřmi. Slyšel jsem vzrušené hlasy a opakované blýskání. Hned za hlavou mi začalo něco šustit a podivně funět. Chvíli jsem poslouchal, ale když zvuky nabíraly na intenzitě a funění přicházelo jednou z leva, jednou zprava, rozhodl jsem se vykouknout ze stanu. Byl to výjev opravdu nečekaný. Asi deset metrů od našeho stanu ležel převrácený veliký železný kontejner. Kolem byly rozsypány odpadky. Na kontejneru stál medvěd a snažil se odklopit víko. To byly ty rány. Na dalších odpadcích si pochutnávali další dva medvědi. Kolem tohoto výjevu stáli na střechách karavanů probuzení turisté a fotili jako o život. Přístupová cesta z lesa vedla kolem našeho stanu. Právě po ní medvědi přicházeli a odcházeli. Pozoroval jsem situaci a pak zalezl zpátky do spacáku. Raději už jsem ho ale nezapínal. Co kdyby … . Ráno už byl klid. Zůstaly jenom pobourané kontejnery a hromady odpadků. Sedli jsme si ke snídani a začali probírat noční zážitek. Korunu tomu nasadila přítelkyně Martina. Na otázku, jestli v noci slyšela ty rány, nevzrušeně odpověděla:“ Také jsem se budila. Nechápu, proč musí popelnice vyvážet tak brzy ráno, když ještě všichni spí!?“

V Yosemitech jsme zůstali i v následujících dnech. Přesunuli jsme se hlouběji do parku. Místa už ale byla stejně obsazená. Našli jsme si kemp, kde bylo nutné nechat auto na parkovišti a potřebné věci přenést na místo určené k táboření. Vše voňavé (včetně zubních past, repelentů, léků, žvýkaček, atd.) musí být uloženo v tzv. bear boxech. Jsou to železné bedny, uzavíratelné karabinami. Měly by odolat medvědím choutkám. Vše jsme svědomitě přenesli z auta a uložili podle instrukcí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se druhý den ráno vrátili na parkoviště. Naše auto bylo v pořádku, ale to vedle nás mělo rozbité okénko, bylo poškrábané a na dveřích byla nádherně otištěná medvědí tlapa. Opravdu jako podpis. „Byl jsem tady. Váš medvěd!“ O tom, že v autě zůstalo něco voňavého nebylo pochyb.

Na několik dní jsme chtěli opustit místa obležená turisty. Vyřídili jsme si nezbytný permit a vyrazili na třídenní trek. V parku se nedoporučuje pít vodu z potoků a jezer. Přestože je křišťálově čistá, může obsahovat střevní bakterii Gardia lamblia, která může váš pobyt silně znepříjemnit. Nesli jsme si tedy tablety pro chemickou úpravu vody. Po dvou dnech chůze jsme z cesty uviděli na úpatí lesa medvěda. Chvíli jsme se pozorovali a pak se vydali svou cestou. Ta byla ale společná. Postupovali jsme souběžně a vzájemně se okukovali, co dělá ten druhý. Pak medvěd zmizel a my dorazili na překrásné místo určené k táboření. Po večeři jsme uložili vše podle předpisů. Omyli jsme ze sebe repelent a vše voňavé zavěsili v batohu na vzdálený strom. Zůstal nám kanystr s upravenou vodou. Tablety dají vodě charakteristický zápach a tak jsme ho přesunuli také dostatečně daleko od stanu. Pro jistotu jenom pod strom, kdyby měl někdo v noci žízeň a chtěl se jít napít. Ráno jsme vylezli ze stanu. První co nás udivilo, byla hromada nadrobno rozcupovaného toaletního papíru. „To musela být nějaká neurotická veverka.“ Řekl jsem si s úsměvem a vydal se pro vodu. Kanystr jsem našel v trávě. Byl prázdný a ve dvou řadách měl čtyři otvory. „Tak přece přišel. Ještě že jsme ho nenechali u stanu!“

Národní park Sequoia Národní park Sequoia je úžasné místo, přeplněné turisty. Nabízí stezky mezi úchvatnými sekvojemi, jejichž rozměry si lze jen stěží představit. I tady je možné potkat medvědy. V hlavním kempu jsme opět nesehnali místo a tak jsme se vrátili více na periferii. Celý den jsme chodili a jezdili po parku a obdivovali jeho monumentální přírodní zajímavosti. Večer jsme dorazili unavení a začali připravovat večeři. Bylo o čem vyprávět. Zůstali jsme u ohně a užívali si pobytu v přírodě. Plápolaly poslední plamínky. Holky šly umýt nádobí a já zůstal u ohně sám. Ponořen pohledem do žhavých uhlíků jsem najednou zahlédl, jak se ve tmě přivalila nějaká černá koule a zmizela za autem. Seděl jsem a přemýšlel, co to mohlo být. Než jsem se však vzpamatoval, stál přede mnou černý méďa a mlsně zíral na poslední prázdný ešus, který zůstal na stole. Dělily nás tak dva metry. Byl jsem jako opařený, ale pud sebezáchovy mě přinutil jednat. Dělat mrtvého mě vůbec nenapadlo a tak jsem začal dělat rámus. Odhánět medvěda výkřiky „huš, huš, běž pryč!“ mi přišlo sice komické, ale zabralo to. Medvěd se zarazil, chvilku mě pozoroval, jakoby zvažoval rizika a pak se, k mé nepopsatelné úlevě, otočil a zmizel. Zíral jsem do hluboké tmy a podle hysterického křiku z různých částí kempu tušil, kde zrovna méďa zkouší svoje štěstí. Medvědi sice nemají mimiku, přesto mi zklamaný výraz jeho tváře zůstal v paměti dodnes.

Národní park Yellowstone Yellowstone jako nejstarší národní park na světě je opravdovou perlou mezi parky. Příroda zde vykouzlila dech beroucí skvosty, které můžete obdivovat z auta nebo vyrazit hluboko do nitra divočiny a užívat si jich bez kontaktu s jediným člověkem. Rozhodli jsme se pro třídenní trek. Při vyřizování permitu musí každý zájemce shlédnout asi 20 minutový instruktážní film. V něm se dozví, jak se v přírodě chovat, čemu se vyvarovat a na co dávat pozor. Další den balíme batohy a odjíždíme na malé parkoviště u silnice, kde necháme auto. Po dvou hodinách chůze jsme již dávno ztratili civilizaci z dohledu. Část cesty nás provází kojot, jehož teritorium jsme asi narušili. Míjíme malé stádo bizonů a u malého kaňonu s divokou řekou děláme první přestávku. Martina pečlivě prohlíží stráň a pak zavolá: „Hele, koukej támhle! Co to je? Není to medvěd?“ Naše pohledy se soustředí na padlý kmen asi dvěstě metrů od nás. Opravdu je to medvěd. Nevšímá si nás. Jen usilovně něco čichá a přechází sem a tam. Chvíli ho pozorujeme a pokračujeme podle plánu. Než dorazíme na tábořiště, nacházíme po cestě desítky obrovských paroží. Někdy i s hlavou, někdy celou kostru, někdy jenom torza jednotlivých kostí. Můžeme se jen domnívat, co se tam kdysi odehrálo. Na určeném místě stavíme stan a chystáme večeři. Vše voňavé balíme do batohu a zavěšujeme přes položený trám do třímetrové výšky, jeden a půl metru od kmene stromu. Medvěd tentokrát žádný nepřišel, ale napětí nás neopouštělo po celou zpáteční cestu. Z auta ze silnice jsme v dalších dnech minuli několik černých medvědů. Jednou dokonce samici grizzlyho s mládětem.

Národní park Grand Teton Sousedí s Yellowstonem a patří k mým nejoblíbenějším. Jeho divoké hory, nádherná jezera a hojnost zvěře, dávají tisíce možností, jak si vychutnat volný čas. Na cestách jsme potkali nejen desítky svišťů, chipmanků, laní i jelenů. Pozorovali jsme i losici s mládětem a k našemu velkému úžasu jsme narazili i na dikobraza. Pořád nám ale chyběl nějaký ten medvěd. Poslední večer před odjezdem jsme si ještě vyjeli na vyhlídku. Poblíž odbočky jsem z auta najednou zahlédl medvěda. Šlápl jsem na brzdu. Rychle jsem zařadil zpátečku a vrátil se o pár desítek metrů. Opravdu tam byl krásný medvěd. Klidně se pásl u cesty, bez zájmu o okolí. To už ale zastavují další auta a na silnici se vytváří typická „medvědí zácpa“. Beru foťák a vylézám z auta. Je nás několik a všichni jsme schovaní za řadou aut. Medvěd se na chvilku zastaví, zavětří a prohlíží si nás. Když situaci vyhodnotí jako bezpečnou, skloní opět hlavu a s čenichem u země hledá něco k jídlu. Jednou se přiblíží více k silnici, pak se opět vzdálí do lesa. Nakonec se zanoří mezi stromy a pomalu odchází z dohledu. Jsem nadšený. Nejen z kontaktu s úžasným zvířetem, ale i z disciplinovaného chování pozorovatelů. Od rangera jsme se už dříve dozvěděli, že někteří lidé jsou schopni neuvěřitelného chování. Zdá se, že jejich osvětová činnost přináší ovoce. Lidé, kteří dorazí do divočiny z měst od svých televizí a počítačů, jako by již úplně ztratili respekt k možným rizikům. Nezbývá než doufat, že bláznů, kteří v nadšení, že vidí medvěda, namažou ruce svých dětí medem a pošlou je, ať k nim jdou blíž, aby měli atraktivní fotografii na památku, bude ubývat rychleji, než ubývá zvířat kolem nás.

Sbírám sílu na další krok. Nemůžu. Jeden krok dopředu, půl kroku dolů. Bořím se do sopečného štěrku a cítím, že další krok už neudělám. Obracím se na Martinu. Je dva metry za mnou. Po tváři jí tečou slzy, ruce má zmrzlé a nemůže dál. K vrcholu je to už jen asi stopadesát metrů. Jsem úplně vyčerpaný. Začíná se rozednívat a mně je jasné, že východ slunce si z vrcholu této majestátné sopky nevychutnám…

Gunung Rinjani – druhá nejvyšší aktivní sopka v Indonésii, představuje se svými 3 726 m nepřehlédnutelnou dominantu ostrova Lombok. Jako magnet přitahuje turisty z celého světa. Na samotný vrchol však dokáže vystoupat jen poměrně malá část dobrodruhů, toulajících se po některé z trekových cest. Při plánování potápěčské výpravy na Bali jsem Rinjani spatřil poprvé. Na obrázku v průvodci. Začetl jsem se do popisu několikadenního treku a o náplni naší cesty jsem měl okamžitě jasno. K zavazadlu s výbavou pro potápění jsem připravil i pořádný batoh s věcmi nezbytnými pro třídenní trek. Když se mě Martina s rozpaky ve tváři zeptala : „ … a kam si zabalím své šatičky, věci na pláž a do společnosti?“, našel jsem pohotově řešení a vycpal jimi volná místa mezi ploutvemi, neoprény, pohorkami, spacáky a trekovými holemi. S dvěma zavazadly o hmotnosti 20 a 19 kg jsme byli připraveni na dalekou cestu. Všechny nepotřebné věci jsme zanechali na Bali a z Amedu vyrazili rychlým člunem na Lombok. Po asi hodinové plavbě jsme se vylodili na pláži u města Bangsal. Ušli jsme pár metrů a už se k nám hrnou „naháněči“. O našem úmyslu nemají pochyby a hned nás vedou do své kanceláře. Domlouváme plán cesty, dopravu a délku výstupu. Z časových důvodů zkracujeme výstup na dva dny a jednu noc. Platíme zálohu a čekáme na auto, které nás odveze do vesnice Sembalun Lawang v nadmořské výšce 1 156 m n. m. Nachází se zde trekové centrum a právě odsud zítra vyrazíme. Ubytováni jsme v příjemné chatičce s krásnou zahradou. Do večera je ještě spousta času a tak vyrážíme na prohlídku okolí. Ve vesnici je naprostý klid. Téměř mrtvo. O možnosti výstupu informuje pouze jedna oprýskaná a špatně čitelná cedule vedle silnice. Působí to na nás trochu depresivně. Raději se pokusíme najít něco k jídlu. Usedáme v opuštěné restauraci. Starý pán ochotně přináší jídelní lístky a jde rozehřát vařiče v kuchyni. Do jídla se mi moc nechce. Představa střevních potíží během cesty mi nahání hrůzu a tak si dávám osvědčenou banánovou palačinku a colu v plechovce. Pomalu se začíná stmívat a tak ještě procházíme vesnicí, abychom zjistili, kde to vlastně jsme. U místních vzbuzujeme veliký zájem, ostych a rozpaky. Připadáme si trochu jako mimozemšťané. Během chvilky jsme obklopeni davem usměvavých dětí. Chtějí se nás dotknout, pozdravit, a pořádně si nás prohlédnout. Přivolávají rodiče a i ti se s námi zdraví. Asi největším překvapením je pro nás jakási muslimská žena, která na své zahrádce míchá cosi v obrovském hrnci. Nedá mi to, zastavím se u plotu a ptám se: „Salam alaikum. Co to tady vaříte?“ Paní se na mě podívá, téměř nadskočí, položí vařečku a začne něco volat. Během chvilky je na dvorečku asi pět lidí a plno dětí. Paní je naprosto dominantní a nekompromisně uděluje pokyny. Jsme zváni dovnitř. Zdráhám se, ale nejde odolat. Jsme vtlačeni do malého temného pokojíčku a usedáme na zem. Někteří sedí s námi, ostatní se tlačí ve dveřích a hltají každý náš pohyb a grimasu. To už před sebou máme talíře, skleničky, polévku, rýži , omáčku a jakési maso. „Pane bože, z čeho to asi je?“, říkám si v duchu a přemýšlím, jak se z celé té hostiny vyvléknout. Nemáme ale šanci. Zájem pohostit nás je tak veliký, že jakékoliv odmítnutí by znamenalo velikou urážku. Nikdo z nich bohužel neumí ani slovo anglicky a tak nezbývá než se jenom usmívat a pokorně baštit servírované pokrmy. Každé sousto provází osm párů očí až do našich žaludků. Je to pěkně ostré a pusu mám jak v ohni. Bod zlomu nastává v okamžiku, kdy před nás postaví skleničky a nalijí vodu. „Tak to ani náhodou! Nepij to!“ říkám Martině a s úsměvem skleničky odmítáme. Teplé jídlo ještě snad, ale vodu z nejistého zdroje, to fakt riskovat nemůžeme. Anglicky se snažím vysvětlit, že jejich voda je pro nás nebezpečná a snad se mi to i daří. Loučíme se. Radostný výraz hostitelky se nedá popsat. Vyprovázejí nás až daleko od domu a děti ještě dále. Ráno vstáváme brzy a balíme nezbytné věci. Je krásně jasno, nebe bez mráčku. Od chatky se naskýtá úchvatný pohled na Rinjani. „Tak támhle bychom měli zítra stát“, ukazuji Martině na vrchol kuželovité sopky. „Bude to asi pěkná dřina, ale výhled odtamtud musí být perfektní“. Odcházíme na snídani. Banánová palačinka, toust a čaj. Co taky jiného před takovou cestou? Na dvou mopedech jsme převezeni k trekovému centru. Registrujeme se, platíme poplatek za cestu a pokračujeme dále. V malé vesničce se setkáváme s naším průvodcem. Vlastně jsou dva. Jeden je průvodce, druhý nosič. Zdravíme se. V hlavě mi naskakuje veliký otazník. „Co to má znamenat? Chápeš to?“, ptám se Martiny. Vidím, že i ona je poněkud v rozpacích. To, že jsou oba o dvě hlavy menší než já, mě v Asii už nijak nepřekvapuje. Co však budí naše velké rozpaky je jejich oblečení a vybavení na cestu. Je před námi náročný dvoudenní trek a naše oblečení tomu odpovídá. Goretexové pohorky, trekové hole, batoh pevně obepnutý kolem těla, termoprádlo a funkční trička. Prostě to nejlepší co jsme mohli pořídit. Průvodce tam stojí v ušmudlaném děravém svetru, se splihlým batůžkem na zádech a v rozšmajdaných starých botaskách. To však není nic proti nosiči. Ten má jenom tričko, trenýrky a na nohách, světe div se, ty nejjednodušší „žabky“!!! S úsměvem nám ukazuje, že má vše potřebné připraveno. Jsou to dva proutěné koše spojené asi dvoumetrovou bambusovou tyčí. V koších je opravdu všechno. Jídlo, voda, stan, spacáky, ovoce, věci na vaření, deky, nádobí. Prostě všechno co by se mohlo cestou hodit. Upřesníme si ještě pár detailů a vyrážíme. Přes pole se vzdalujeme od vesnice a mizíme v listnatém lese. Je vedro a paří slunce. Po pár minutách jsem úplně mokrý. Po hodině chůze děláme první zastávku. Průvodce v roláku i nosič v žabkách jsou úplně v pohodě. My usedáme úplně propocení ke stromu, hltáme vodu a snažíme se popadnout dech. Opouštíme les a pokračujeme v cestě. Funkční tričko nestačí odvádět pot a tak jsem pořád úplně mokrý. Přecházíme přes vysušené pláně a cesta je stále strmější. Po zhruba hodině chůze děláme vždy přestávku. Zatímco nás opouštějí síly a unaveně padáme k zemi, nosič sundá bambus z ramene, z košíku vyndá ananas, rychle ho nakrájí a nabízí ho k osvěžení. Občas to prostřídá s banánem. Po několika hodinách přicházíme k nejstrmějšímu úseku dnešní cesty. Je plný drnů, kořenů, suché trávy a klouzající hlíny. Stále nemohu pochopit, jak je možné, že to ten nosič takhle zvládá. Mám na kožených botách silnou vibramovou podrážku, vyvážený batoh a dvě trekové hůlky jako oporu. Přesto se občas kopnu do palce, uklouznu nebo zavrávorám. On v těch svých žabkách jde naprosto neomylně. Přes rameno bambus a dva patnáctikilové koše. Vůbec nezaostává, vůbec nevypadá vyčerpaně. Po asi šesti hodinách vystupujeme na okraj kráteru. Ještě kousek po jeho hraně a vyčerpaní dorážíme do tábora, kde přenocujeme. Shazujeme batohy a těžce oddychujeme. V táboře je už pár stanů a další budou ještě přicházet. Zatímco se s Martinou snažíme nabažit pohledu na jezero uvnitř kráteru a vyčerpaní se převlékáme do suchého oblečení, naši průvodci okamžitě staví stan a připravují jídlo. Než jsme se vzpamatovali, měli jsme postavený stan a před sebou každý teplou rýži, maso, omáčku a ovoce. Asi dvěstě metrů od tábora je i tekoucí pitná voda a jakési kadibudky. Při jejich obhlídce jsem však rád, že mám psychicky navozenou zácpu a že mi snad vydrží až do zítra. Další potíž je s několika opicemi, které se zdržují v blízkosti tábora. Nenápadně čekají na příležitost, a když chvilku nedáte pozor, hned vám něco ukradnou a zmizí v kráteru. Na rozdíl od těch civilizovanějších na Bali, jsou neodbytné a agresivní. Zahnat je není jednoduché. Našim průvodcům ukradli v nestřeženém okamžiku láhev s olejem. Našel jsem si raději pořádný klacek, a když se jenom přiblížila, už jsem ji hnal. Postupně přicházejí další turisté. V táboře je nás nakonec asi třicet. Jestli od začátku obdivuji našeho nosiče, pak u některých jeho kolegů zůstávám úplně u vytržení. Nosiči jedné takové skupinky postavili stany a ke každému přidali rozkládací křesílka!!! Tomu už opravdu přestávám rozumět. Začíná se stmívat. Mraky se rozestoupily a můžeme si vychutnávat úžasný západ slunce za obzor kráteru. Pak zalézáme do stanu a teplých spacáků. Jdeme spát. Vstávat se bude brzy ráno a je potřeba nabrat trochu sil. Naši průvodci si ještě povídají u ohně a pak i oni zalézají pod celtu. Stan nemají, spacáky také ne. Spí na zemi! V noci je silný vítr a náš stan stěží odolává jeho poryvům. Ve dvě hodiny ráno nás budí průvodci. Nerad opouštím teplý spacák a vylézám do chladné noci. „Vstávejte. Za chvíli musíme vyrazit“, říká jeden z našich průvodců, zatímco druhý za ním stojí připravený s teplou omeletou a čajem pro každého z nás. V táboře panuje čilý ruch. Oblékáme si teplé oblečení a ve tři hodiny vyrážíme na lehko dobýt vrchol. Kousek za táborem nastupujeme do prudkého stoupání. Jde s námi jen jeden z průvodců. Nosič v žabkách zůstává v kempu. Mám na zádech malý batoh s výbavou k fotografování a dvě lahve s pitnou vodou. Trekové hůlky nám jsou v tomto prudkém stoupání spíše na obtíž. Přestože je úplně jasná obloha, bez čelovek bychom v té tmě nebyli schopni ujít v těžkém terénu ani metr. Asi hodinu stoupáme krok za krokem těžce vzhůru. Zalykáme se droboučkým sopečným prachem, který se víří s každým dalším krokem. Při krátké zastávce se obracím směrem k táboru. Vystoupali jsme už celkem vysoko a tak je v temné noci vidět jenom pár skomírajících ohníčků. Pod námi se vine had světýlek z čelovek dalších turistů. Cesta pokračuje mírnějším úsekem další hodinu. „Uf, teď už to snad bude dobré“. Říkáme si s Martinou a stále v hluboké tmě se snažíme vytušit vrchol sopky. Jenže omyl. Nastává další velmi prudké stoupání. Začínají nám rychle ubývat síly. Přestávky se zkracují a postupně se míjíme se skupinkami ostatních. Na všech je znát, že toho už mají plné zuby. Jediný, kdo jde naprosto bez problémů, je náš průvodce. Po několika hodinách cesty přicházíme opravdu těsně pod vrchol. Je před námi posledních dvěstě metrů přímo rovně vzhůru. Kamení, štěrk a sopečný prach. Na první pohled cesta, která by se snad dala i vyběhnout. Pro nás však cesta velkého utrpení. Pomalu kráčím vpřed, jenže nohy se mi boří mezi kameny. Hrnu je pod sebou dolů a tak místo pohybu vpřed stojím téměř na místě. Opírám se o hůlky, ale ani to nepomáhá. Krok vpřed, půl kroku zpátky. Je silný vítr. Mnoho lidí odpadlo a dál nepokračuje. Silný vítr nám šlehá do tváří. Je zima a začíná svítat. Průvodce mi nabízí pomoc s batohem. To ale nechci. Musím to přeci zvládnout. Další desítky minut a posun jen o pár metrů. Každý třetí krok musím odpočívat. Martina má modré rty a omrzlé ruce. Po tvářích jí tečou slzy. Je také bezmocná. Sto metrů pod vrcholem vychází slunce. Je na druhé straně sopky. Nevidíme nic. Je jasné, že cíl nesplníme. Pohled na sluneční paprsky, zaplavující celý kraj kolem sopky, nám zůstane odepřen. Nemůžu! Už neudělám ani krok. Visím zapřený na hůlkách, hlavu skloněnou a lapám po dechu. Nemohu se pořádně nadechnout. Vzdám to! Už nemám sílu! Nechci jít dál! Zabořený ve štěrku zkouším udělat další krok. A zase sjíždím dolů. Musím dál! Přeci to teď nevzdám! Dlouhý odpočinek a další tři kroky. Posun asi o metr. Někteří lidé už jsou na vrcholu. Martina deset metrů přede mnou. „Proč jsem sem chodil? Jsem na sopce. Téměř na vrcholu. Východ slunce neuvidím. Už je vysoko. Nic zvláštního už mě tam nečeká. Končím!“ Hlavou se mi honí myšlenky na návrat. Umět odhadnout své síly a vzdát výstup není prohra, ale zkušenost. „Martina je výš. To musím zvládnout! Vždyť už je to jenom pár desítek metrů. Přeci to nevzdám!“ Připadám si jako Gloom z Pána prstenů. Úplně rozdvojená osobnost. „Ještě to zkusím. Vrchol se blíží. Teď už musím! Nevzdám to! Naprosto vyčerpaný stojím na vrcholu. Sluncem zalitá krajina nabízí úchvatné výhledy. Obrovský kráter zalitý jezerem a z něj vystupující další sopka. Nádhera! Objímám se s Martinou. Dělám několik fotek na památku. Nemám sílu fotit. Celou tu výbavu jsem táhl zbytečně. Sotva udržím foťák. Nemohu se nabažit toho krásného pocitu, že jsme to zvládli a stojíme na vrcholu. 3 726m! Je vidět až na Bali. Sestup je náročný, ale rychlý. Sypký štěrk klouže a tak dolů spíš sjíždíme než jdeme. Každý krok provází oblaka všudypřítomného prachu. Zalykám se jím, ale jsem šťastný. Dokázali jsme to! Vracíme se do tábora. Tam už nás čeká nosič s obědem. Krátce odpočíváme. Balíme věci a vyrážíme zpět. Nosič v žabkách jde naprosto neomylně. Nám se pletou nohy a máme co dělat, abychom udrželi rovnováhu. Je úmorné vedro. Po několika hodinách stojíme opět ve známé vesničce. Už tam na nás čeká auto. Loučíme se s průvodci a vyrážíme směrem k moři. Unavení, zaprášení, ale velmi šťastní. Naposledy se otáčím. Sem už víckrát nepojedu. Vrchol již zahalily mraky. Přesto tam Rinjani stojí jako obrovská výzva čekající na své další pokořitele, kteří netuší, co je čeká!